Login / Create an Account
Oficiální stránky MS ODS Příbram

Na medicínu myslím neustále. I když sekám trávu, říká Ivan Šedivý



  zdroj:   http://stredocesky-kraj.5plus2.cz/         
 
Ivan Šedivý, který je dalším kandidátem říjnových voleb představovaným v seriálu 5plus2.cz, celou jednu dekádu šéfoval příbramské nemocnici a má na starosti také pečovatelskou službu s domovem důchodců. Mnoho let se navíc podílí na řízení města pod Svatou Horou.
Jako příbramský místostarosta rád navštěvuje akce spojené se společenským a...

Jako příbramský místostarosta rád navštěvuje akce spojené se společenským a kulturním životem města. Na Střední zdravotnické škole a Vyšší odborné škole zdravotnické Příbram se setkal s někdejšími abiturienty. | foto: archiv Ivana Šedivého

 

Jeho tec byl neurolog, maminka zdravotní sestra. Také další příbuzní pracovali v nemocnici a jeho první ženou se stala rovněž zdravotní sestra.

„Bylo to pro mě blízké prostředí, nemocnicí jsme doslova žili. Na medicínu šel kromě mě také bratr, který později v Příbrami zakládal infekční oddělení,“ vysvětluje volbu svého povolání současný místostarosta Příbrami Ivan Šedivý, který půjde do říjnových komunálních voleb, tak jako vždy, v barvách Občanské demokratické strany.

S čím jde ODS v Příbrami do voleb

Náš program je splnitelný v ekonomickém i právním rozměru. Do voleb jdeme se slušností, otevřeností a proveditelností. Odmítáme udávání, sprosté napadání, agresivitu  a nesplnitelné populistické sliby.

Po maturitě proto nastoupil na Fakultu dětského lékařství Univerzity Karlovy. „Když jsem končil studia, zdálo se mi, že bych měl zůstat v Praze. Ten pocit ale ve mně nezůstal dlouho. Vrátil jsem se do Příbrami, abych si udělal nějakou praxi. Vystudoval jsem sice pediatrii, ale nechtěl jsem to dělat a jako každý mladý lékař jsem pokukoval spíše po chirurgii či gynekologii. Ty ale byly obsazené a v nemocnici tehdy chyběli anesteziologové. Tento obor mě doslova chytil a na ARO jsem sloužil pak i 200 hodin měsíčně,“ vypravuje, jak se dostal ke svému oboru.

„Začalo se mi to okamžitě líbit. Každá vaše chyba se tam totiž ihned projeví, a smrt máte v podstatě ve svých rukách. Stále pracujete se smrtelně nebezpečnými léky. Lidem na druhou stranu dáváte obrovskou naději a pomáháte jim od bolesti. Dělal jsem to přes třicet let. V loňském roce jsem však z časových důvodů ukončil své služby na ARO. Ovšem s tím, že se možná ještě vrátím,“ podotýká.

Jako chlapec ale občas uvažoval i o jiné profesi. Pokud by se nedostal na medicínu, byl by z něj možná číšník. „Říkal jsem si, že bych chtěl být hodně mezi lidmi. Když mi bylo tak čtrnáct patnáct let, pomáhal jsem někdejšímu řediteli Restaurací a jídelen obsluhovat na svatbě. Chválil mě, jak mi to jde. Takže jsem si vždy jako druhou variantu psal hotelovou školu,“ říká s úsměvem lékař, který v devadesátých letech okresní nemocnici řídil deset let.

Město, které se ztrácelo před očima

Ivan Šedivý se považuje za příbramského patriota a jako takový v mládí se znepokojením sledoval, jak z jeho města mizí jedna historická budova za druhou.

„Jsem ze staré Příbrami, takže jsem k ní měl o něco větší vztah než k ostatním částem města. Strašně mě mrzí, že v šedesátých a sedmdesátých letech nenávratně zmizely lokality jako byl Ryneček či původní Plzeňská ulice,“ vzpomíná na dobu, kdy historické stavby nahrazovaly architektonicky jalové panelové domy.

„Můj otec se hodně zajímal o historii a bojoval proti takzvané asanaci města. S profesorem Bízkem a Vackem se mu podařilo uchránit před bouráním Pražskou ulici. Ale některé dominanty, jako třeba zámeček Lažanských u Dolní obory, se jim ubránit nepodařilo,“ pokračuje.

Trosky kdysi malebných zákoutí denně míjel cestou na sídliště na gymnázium. „Pamatuju si, jak jsme se chodili dívat na bagry v Plzeňské ulici a na Rynečku. Co mě ovšem hodně vzalo u srdce bylo bourání lékárny U bílého lva na náměstí. Vždy mě při té vzpomínce napadne, jaké štěstí měla města v pohraničí, že se jim podobné akce vyhnuly. A jak jsou také dnes nádherná,“ uvažuje Ivan Šedivý.

Střední škola mu otevřela cestu do nově vznikajícího města. „Když jsem nastoupil na gymnázium, tak jsem se začal kamarádit s lidmi ze sídliště. Vyrostla tam úplně nová generace, většinou tam totiž žili brigádníci a přistěhovalci. Právě moji spolužáci a posléze jejich děti se už začínali více zajímat o Příbram a získali k ní pevnější vztah,“ líčí a vzápětí dodává: „Příbram není jen staré město, Březové Hory a sídliště. Nesmím proto zapomenout na Svatou Horu, v jejíž blízkosti jsme bydleli. V dětství jsem si tam často hrál, chodili jsme tam na procházky. Mám na to krásné vzpomínky.“

Za sněhem do Alp

Když si chce odpočinout, přicházejí na řadu koníčky. „Pokud nejsem v práci, snažím se hlavně oprostit od politiky. Na medicínu se zapomenout nedá, na tu myslím i když sekám trávu,“ upozorňuje Ivan Šedivý.

„Snažím se ještě nějakým způsobem sportovat, i když je to čím dál těžší. V zimě rád vyrazím na lyže do Alp. Když už mám trochu toho času, chci mít jistotu sněhu, proto ta severní Itálie. Jezdím také na kole. Teď už ne tak často, ale byli jsme třeba v Maďarsku či v jižních Čechách,“ říká.

Víkendy tráví Ivan Šedivý většinou na chalupě. Přiznává, že kromě sekání trávy a pletí je také kutilem. „Mnoho věcí si dělám sám. Už třeba nezedničím, neboť je spousta nových materiálů, v nichž se nevyznám. Dříve jsem sám sobě dělal nejen zedníka, ale třeba i instalatéra,“ prozrazuje dvojnásobný dědeček, který vždy na chalupě rád přivítá syna s rodinou.

Za chloubu příbramské kultury považuje také Hudební festival Antonína Dvořáka. „Vystupují zde dobří umělci, dobrá tělesa. Problém je snad jen v tom, že lidí, kteří na vážnou hudbu vyrazí, není v Příbrami tolik. Dvořák je můj oblíbený autor. Mám pocit, že v jeho hudbě se odráží i něco z Příbramska. Dobře se navíc znám s jeho vnukem, který zde žije,“ vyznává se ze vztahu ke slavnému skladateli. Miluje rovněž kulturu, ať jsou to výstavy, divadelní představení nebo návštěvy historických památek. „Ještě s bývalou manželkou jsem jezdil na představení do Prahy. Nyní jsem se ovšem vrátil do příbramského divadla a jsem jeho velkým fandou. Jsem třeba rád, že tady máme Báru Hrzánovou s Hrdým Budžesem. Tu dobu, ke které se hra vztahuje, si dobře pamatuji. Když tam mluví o té Zkrocence, neboli Zkrocení zlé ženy od Shakespeara, tak já jsem v tom spolu se čtyřmi spolužáky hrál křoví,“ popisuje, jak se kdysi dostal na jeviště.

Naději střídá rozčarování

Z moderních směrů ho již v mládí zaujal Semafor. „Na naší generaci měl velký vliv. V šedesátých letech bylo ve společnosti patrné uvolnění. Vzpomínám si, jaké vycházely knihy, točily se skvělé filmy. A pak tu velkou naději utnul srpen 1968. Ještě rok jsme věřili, že se to nějak uklidní, bohužel ale přišla tvrdá normalizace,“ říká muž, který se po roce 1989 v čele města podílel na obnově řady kulturních tradic. „A rád poslouchám i skupinu Kabát, je to citová záležitost, neboť jsem s nimi byl na krátké návštěvě vojáků v Kosovu,“ doplňuje.

Starosti mu dělá současný stav společnosti, který považuje za krizi demokracie. „Mám opravdu řadu negativních pocitů. Po revoluci měla přijít nová doba a příliš radosti mít nemůžeme. Je to dané typicky českou mentalitou. Estébáci zůstali estébákama, závistiví lidé závistivými lidmi a sprosťáci sprosťáky. A jsou hamižníci, kteří se snaží jen nahrabat. Nikdo si neuvědomuje, že na západě se majetek buduje po generace,“ míní Ivan Šedivý.