Jana DědečkováVirtually.cz
Možná jsem naivní, ale přes veškeré výhrady k výkonu státní správy jsem se až dosud domnívala, že jedním z důležitých úkolů státních úředníků je ochrana zájmů státu a jeho majetku. Musím se přiznat, že poslední zjištění, která jsem učinila v souvislosti s tzv. církevními restitucemi, tuto mou představu nabourávají. Zdá se, že jsou ministerstva, kde si s majetkem státu a se způsoby, jak nahradit jeho eventuální ztrátu, opravdu nelámou hlavu. Ale popořádku.
Teprve nevkusná kampaň ČSSD a její neméně nevkusné odmítnutí ze strany představitelů římskokatolické církve upoutaly mou pozornost k sněmovnímu tisku č. 580, tedy k návrhu zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (ZDE). Protože z morálního hlediska nemám nic proti nápravě křivd z minulosti a předpokládala jsem, že zákon o církevních restitucích víceméně rozumným způsobem směřuje právě k tomuto cíli, nevěnovala jsem dlouho sporům o tuto otázku větší pozornost. Nahlédnutí do textu zákona a do důvodové zprávy mi ovšem takřka vyrazilo dech.
Nechci hovořit o mechanismu finančních náhrad církvím, které jsou předmětem hlavy III. návrhu zákona, tj. §15-17. To je věc ekonomů, politické vůle a samotných církví a náboženských organizací. Jde mi výhradně o problematiku, kterou už na počátku 90. let minulého století řešily dva zákony, zákon č. 298/1990 Sb., o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací, a zákon č. 338/1991 Sb., jímž byl předchozí zákon podstatně rozšířen. Na základě těchto právních norem totiž došlo už v 90. letech minulého století k rozsáhlé restituci majetku římskokatolické církve. Současný návrh měl ovšem vedle finančních mechanismů, umožňujících odluku církve od státu, napravit některé křivdy a navrátit majetek, na který se původní restituční zákony nevztahovaly.
Očekávala bych, že podobný zákon vzejde z většinového politického a společenského konsensu a bude respektovat některé základní principy, například rovný přístup ke všem subjektům. K mému překvapení však návrh zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi připomíná spíše smlouvu o reparacích, vnucenou poraženému státu po prohrané válce, než výsledek dohody dvou rovnoprávných subjektů. Přitom nemůže být nejmenších pochybností, že z této bitvy vychází jako poražený český stát, dílem politickým rozhodnutím, dílem díky zjevnému šlendriánu státního aparátu.
Rovnější mezi rovnými
Nejsem právnička a nemohu se pouštět do složitých právních rozborů a spekulací. Ani laik však nemůže přehlédnout řadu jednostranně nevýhodných ustanovení, která si v žádné jiné právní normě nedovedu představit. Za jiných okolností by se tento zákon mohl jmenovat „občanův sen,“ kdyby se vztahoval na restituenta – fyzickou osobu, nebo obecně na jakéhokoliv daňového poplatníka. Zdůrazňuji, že v žádném případě nehovořím o protiprávních úkonech, jejichž prostřednictvím byl církvím a náboženským společnostem odebrán majetek. V takových případech pokládám za nesporné, že by majetek měl být vrácen či nahrazen. Nehovořím ani o vynucených prodejích, darovacích smlouvách či odmítnutých dědictvích. Ve všech těchto případech existují legitimní důvody pro navrácení majetku nebo pro jeho přiměřenou náhradu. Nebylo by možné namítnout ani slovo, kdyby u těchto důvodů k nápravě křivd zákon zůstal. Návrh zákona však jde silně nad rámec důvodů, které lze obecně pokládat za legitimní a nezpochybnitelné.
Posuďte sami: majetkové křivdy církvím a náboženským společnostem mohly být způsobeny mimo jiné „dražebním řízením provedeným zkrácenou formou na úhradu pohledávek státu“ (§5, písm. d, návrhu zákona). Jinými slovy: neplatím-li daně, zdravotní pojištění nebo jiné povinné poplatky, které mi stát ukládá, a jsem-li odsouzena k úhradě, která bude provedena formou soudního zabavení majetku a jeho následné dražby, je to křivda, za kterou mi náleží náhrada, i když se tento proces odehrál v souladu s platným právním řádem. K tomu však musím být církví nebo náboženskou společností, protože všichni ostatní si o podobném výkonu spravedlnosti mohou nechat leda zdát.
Zákon myslí i na vyvlastnění za náhradu, aniž by se v tomto případě zmínil o nevýhodných podmínkách či nepřiměřeně malé náhradě. Církve a náboženské společnosti mohou například žádat o vrácení věcí, která byly vyvlastněny za odpovídající náhradu, a to za předpokladu, že „věc existuje a neslouží účelu, pro který byla vyvlastněna.“ Představme si na okamžik, že by toto ustanovení zákonodárci vztáhli na veškerá vyvlastnění, k nimž došlo v letech 1948-1989. Kdyby takové oprávnění za týchž podmínek udělili obecně, pak by nezbývalo nic jiného než popřát českým soudům dobrou zábavu.
Ani jinak se české soudy nudit nebudou, pokud zákon vstoupí v platnost. V ustanovení §18, odst. 3, návrhu zákona je totiž „oprávněná osoba domáhající se svého nároku podle tohoto zákona“ u soudu „osvobozena od soudních poplatků“. Stát na sebe v ustanovení §14 návrhu zákona zároveň bere „nezbytné náklady spojené s oceněním věcí, identifikací věcí, identifikací parcel, vyhotovením dokladů (…), vytyčením a zaměřením pozemků a vypracováním geometrického plánu.“ Činí tak „v případě zemědělských nemovitostí prostřednictvím pozemkových úřadů a v ostatních případech prostřednictvím povinných osob,“ tj. organizačních složek státu, které tento majetek dosud spravují. Výsledek je snadno předvídatelný. Oprávněné osoby, tedy církve a náboženské společnosti, se budou domáhat svých nároků i tam, kde bude jejich šance dokonce i podle jejich vlastního úsudku malá. Přirozený korektiv, který nadměrnému sudičství kladou právě soudní poplatky a další náklady spojené s vymáháním sporného majetku, se jich totiž netýká.
Stát je v návrhu zákona vůči církvím a náboženským společnostem mimořádně velkorysý i po dalších stránkách. Osvobozuje je od daně z příjmu právnických osob, která se nadále podle §22 návrhu zákona neplatí nejen „z bezúplatného nabytí nemovitostí a movité věci podle zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi,“ což by se ještě dalo pochopit, ale také „z jejich prvního prodeje.“ Bizarní je v tomto případě odůvodnění. Autoři důvodové zprávy nejprve vysvětlují, že bezúplatné nabytí majetku v rámci restitucí není předmětem ani daně dědické, ani daně darovací či daně z převodu nemovitostí. Potom pokračují: „Vypořádání v rámci církevních restitucí by však podléhalo režimu zdanění podle zákona o daních z příjmů. Je tudíž nutné tyto příjmy vyjmout z předmětu daně z příjmů.“ Hezký dárek od ministerstva financí a zároveň otevřená výzva, aby nabyvatelé nově získané majetky co nejrychleji prodávali. Je vidět, že v případě některých vládních návrhů zákonů si jejich předkladatelé nevzali rozpočtovou odpovědnost zrovna k srdci.
Ministerstvo kultury: kovářova kobyla chodí bosa
Na návrhu zákona a obsáhlé důvodové zprávě k němu je vidět značně odlišný přístup jednotlivých ministerstev k odpovědné správě státního majetku ve veřejném zájmu. Jak vyplývá z textu návrhu zákona, zejména z ustanovení §8 a §18, odst. 10, a z obsáhlé důvodové zprávy, odpovědně se k ochraně státního majetku postavilo ministerstvo vnitra, ministerstvo obrany, ministerstvo životního prostředí a spolu s nimi Správa Pražského hradu. Citovaná ministerstva si vymínila kategorie věcí, které nelze vydat, protože slouží veřejnému zájmu. Jejich ochrana je promyšlená a sahá od matrik přes pozemky a objekty ve vojenských újezdech, vybrané objekty ministerstva vnitra, ale třeba také sportoviště až po objekty a pozemky v národních parcích či národních přírodních rezervacích. Bohužel ne na všech úřadech přistoupili k tomuto úkolu odpovědně, a tak je v některých případech ochrana státního a veřejného zájmu neúplná a ponechává nebezpečné mezery.
Snad jen jedno ministerstvo však zcela rezignovalo na to, aby zákonným způsobem hájilo veřejný zájem svého resortu. Paradoxně je to ministerstvo kultury, sám předkladatel návrhu zákona. Musím zdůraznit, že se tato výtka netýká současné ministryně kultury a týmu, který si na ministerstvo přivedla s sebou. V době, kdy nastoupila do funkce, byl totiž návrh zákona hotov a již dávno musel projít vnitřním připomínkovým řízením, které mělo zajistit, aby ministerstvo a jemu podřízené organizace neutrpěly v důsledku přijetí zákona závažné ztráty. Zdá se, že současná ministryně vlastně měla jen dvě možnosti: buď pokračovat v cestě, kterou nastoupil její předchůdce, nebo zákon pro závažné nedostatky stáhnout z projednávání a nechat přepracovat. Je ovšem otázka, zda o problematických stránkách zákona dostala včas kvalitní a úplné informace. Musím se přiznat, že by mě to spíš překvapilo.
Ministerstvo kultury při obhajobě zájmů svého resortu v procesu přípravy zákona selhalo. Během vyjednávání textu zákona s představiteli církví a náboženských organizací bylo možné dosáhnout pro stát mnohem výhodnějšího kompromisu. Stačilo například po vzoru výše zmíněných ministerstev obrany, vnitra a životního prostředí vložit do §8 zákona, jímž jsou definovány případy, v nichž věci nelze vydat, formulaci typu: „věc, kterou státní příspěvková organizace“ - a zde by musel následovat jejich jmenovitý výčet - „využívá k naplňování služby veřejnosti za podmínky, že je tato věc jedinečná a nelze ji adekvátním způsobem nahradit.“ Právník by jistě našel výstižnější formulaci, ale podstata je jasná.
Bohužel, žádná taková podmínka do návrhu zákona vložena není, čímž vzniká široký prostor k tomu, aby stát musel vydávat i nemovité a movité věci, které by v žádném případě vydávat neměl, protože představují důležitou součást národního kulturního dědictví. Tak se stalo, že církevním restitucím nepodléhá např. „pozemek vyňatý ze zemědělského půdního fondu, na kterém bylo zřízeno v souladu se stavebním zákonem sportovní hřiště, které je užíváno,“ ale nejstarší budova v Čechách, která byla upravena pro galerijní účely a nikdy nesloužila církvi, ano.
Případ Šternberského paláce
Na počátku léta došlo k nenápadné mediální přestřelce, která pozoruhodně rychle utichla. Ministerstvo kultury vyjádřilo někdy v polovině července nespokojenost s novou koncepcí Národní galerie v Praze. Národní galerie koncepci nezveřejnila, údajně na popud ministerstva, a nad neshodami se zázračně uzavřely vody. Obě instituce se pak v této věci zahalily do tajuplného mlčení. Příčina je podle zasvěcených jednoduchá: nezkušený ředitel Národní galerie prostřednictvím této koncepce neopatrně upozornil ministerstvo kultury, že v důsledku přijetí zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi může galerie přijít nejen o řadu sbírkových předmětů, ale také o svou nejstarší a mimořádně symbolickou budovu, Šternberský palác.
Kdyby se jednalo o církevní stavbu, zabranou pro účely Národní galerie po únoru 1948, jistě by bylo možné hledat v takovém postupu historickou spravedlnost. Jenže ve skutečnosti jde o stavbu, která církevním účelům nikdy nesloužila, ale zato je již od roku 1811 neodmyslitelně spjata s dějinami Obrazárny Společnosti vlasteneckých přátel umění, dnešní Národní galerie v Praze, a také s dějinami Národního muzea. Jak vyplývá z knihy Václava Ledvinky, Bohumíra Mráze a Víta Vlnase Pražské paláce, vydané v roce 1995, stal se Šternberský palác v letech 1811-1819 první budovou v Čechách, stavebně upravenou jako výstavní prostor veřejně přístupné umělecké sbírky. Od roku 1821 do roku 1847 zde sídlilo také Národní muzeum. Obrazárna využívala Šternberský palác šedesát let, od roku 1811 do roku 1871. Hradčany však v té době byly odlehlou lokalitou, vzdálenou od centra Prahy, a proto se Národní muzeum v roce 1847 přestěhovalo na Příkopy. Obrazárna opustila své původní sídlo podstatně později, až v roce 1871. V letech 1872-1918 fungovalo ve Šternberském paláci Ernestinum, vzorný útulek pro slabomyslné, zřízený Karlem Slavojem Amerlingem. Vzhledem k tomu, že až do vzniku Československa ležel Šternberský palác v klidné čtvrti vzdálené od městského ruchu, nebyl to tak nesmyslný nápad, jak se může jevit dnes.
Když se v roce 1918 Ernestinum odstěhovalo do podstatně vhodnějšího objektu v Budeničkách u Slaného, odkázal poslední majitel Šternberský palác kongregaci Šedých sester. Ty však palác nikdy nezačaly využívat. Prakticky od vzniku Československa objekt sloužil armádě. Postupně v něm sídlila intendantní škola a po ní vládní vojsko. V letech 1945-1947 byl Šternberský palác užíván jako kasárna Hradní stráže. V roce 1947 ho armáda předala Národní galerii v Praze, která ho opět užívá posledních více než šedesát let. Naposledy se Šternberský palác výrazně připomněl veřejnosti na jaře letošního roku divácky úspěšnou výstavou Rembrandt & Co. To však nic nemění na věci, že v letech 1919-1949 z něj československý stát a Protektorát platily nájem kongregaci Šedých sester. Ač tedy Šternberský palác nemá s církví historicky takřka nic společného, s velkou pravděpodobností spadá do režimu návrhu zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Tomu bylo jistě možné snadno zabránit, ale ministerstvo kultury celou věc během přípravy zákona patrně vůbec nezkoumalo.
Šternberský palác zřejmě náleží mezi objekty, na které lze v současné situaci vztáhnout ustanovení §8, odst. 2, návrhu zákona: „Pokud nemovitou věc, která se vydává podle tohoto zákona, stát nezbytně potřebuje k plnění svých povinností vyplývajících z právních předpisů a k plnění těchto povinností nelze využít jiné nemovité věci, je oprávněná osoba povinna umožnit povinné osobě užívání této věci za v místě a čase obvyklé nájemné po dobu 10 let.“ Možná to nebude celých deset let, než ministerstvo kultury najde a zrekonstruuje jiný vhodný palác, kam se vejde nejen stálá expozice starého evropského umění, která ve Šternberském paláci sídlí, ale třeba také vzácná knihovna Národní galerie, která je zde umístěna, ale rychle to nebude. Historická a symbolická hodnota budovy jsou navíc nenahraditelné.
Když si představím rozlohu objektu a cenu nájemného, která může být v této době na Hradčanském náměstí v Praze obvyklá, je mi jasné, že to nebude pro stát laciná záležitost. Navíc Šternberský palác může být jenom jednou z řady budov, které se do tohoto režimu dostanou, a ani samo ministerstvo kultury přitom patrně nemá přesnou představu, kolika objektů se to v rámci jeho příspěvkových organizací může týkat. Ministerstvo kultury přitom jako předkladatel návrhu zákona mělo možnost vložit do jeho textu nástroj, který by této situaci účinně předcházel, ale muselo by svou práci konat odpovědně a dbát na hájení bytostných zájmů českého státu a na ochranu národního kulturního dědictví.
V souvislosti s tímto případem, který je sice hodně viditelný, ale nemusí být výjimečný, zní mimořádně ironicky věta, kterou předkladatelé do vznosné preambule návrhu zákona vložili: Parlament je podle této formulace „odhodlán střežit a rozvíjet zděděné kulturní a duchovní bohatství“ demokratické společnosti prostřednictvím přijetí tohoto zákona. Nepřičítám většině zákonodárců přehnaný smysl pro humor, ale v souvislosti s ohrožením veřejného vlastnictví nejstarší historické budovy, spjaté s osudy Národní galerie a Národního muzea, zní tato formulace jako opravdu zdařilý vtip.
