Usnesení:
MR ODS Příbram ve svém usnesení doporučuje poslanci Ing. Ivanu Fuksovi nehlasovat v PS ČR zákony, kde by docházelo ke zvyšování daní, neboť je to v r o z p o r u s v o l e b n í m p r o g r a m e m ODS a proti zásadám pravicové strany.
Dne 27. 8. 2012
O aktuální politické situaci, o jeho politické „rebelii“, ale i o principech druhého pilíře důchodové reformy jsme si povídali s poslancem ODS za Příbramsko Ivanem Fuksou.
Co říkáte na odvolání ministra Pospíšila a policejního prezidenta Lessyho?
Nemám informace, co se týkají ministra Pospíšila, které by dokazovaly jeho neschopnost. V žádném případě nevěřím, že hlavním argumentem je jeho rozpočtová nekázeň. Osobně mi na tom vadí ta forma a rychlost. Co se týče pana Lessyho, tak já si zjišťoval informace, které jsou dostupné. Začínal jsem v regionu, kde i on začínal. Jako šéf městského obvodu, okresní policie i krajské policie byl vždycky férový a neúplatný policista a ve svém regionu měl velmi dobrou pověst. Zároveň byl ale i údajně neuvěřitelný paličák. To, co absolutně nezvládá a za co by skutečně měl odejít, je to, že přes sdělovací prostředky válčil se svým vlastním ministrem a i jinými. Policejní prezident si takové fatální chyby nemůže dovolit. Zda měl pravdu, nebo ne, je v tomto případě druhořadé. Tohle si prostě nemůže dovolit. Na druhou stranu mě rychlost a způsob odvolání dost zaskočil a co mě zaskočilo nejvíce, že z hodiny na hodinu za jeho letitou práci u policie mu byla odebrána i výsluha. To je varovný signál pro všechny policisty ve stylu „buďte zticha“. Každá policie, každý tým potřebuje nějakou svoji osobnost, která si dovolí šéfovi něco říct. Ale musí to být za zavřenými dveřmi a musí to být v rovině, která tu práci někam posune. Jestliže teď všichni policisté vědí, že jestli si nebudou dávat pozor na pusu, tak přijdou o to, co dorovnává rizikovou pracovní činnost, což je výsluhová renta, tak to je děsivé a nemělo se to stát.
Jaké to je být nazýván rebelem? Cítíte se tak?
Já jsem rebelem nikdy nebyl, ale zároveň jsem si i za komunistů nahlas říkal, co jsem si myslel a to i svým studentům. Jestliže moje rebelie spočívá v tom, že říkám své názory, tak jsem na to i celkem hrdý. Podstata věci je ale ta, že jsme do těchto parlamentních voleb šli s tím, že nebudeme zvyšovat daně. Mně už se kříží to, co jsme prosazovali a hlásali, a to, co ve skutečnosti děláme. Nejsem rebelující poslanec, protože jsem za poslední dva roky podpořil 99 % všech hlasování, která představila koalice. Toto je poprvé, co jsem hlasoval proti. Byl jsem připraven hlasovat i proti přímé volbě prezidenta, ale shodou okolností a součinností výborů jsem nebyl přítomen na hlasování.
Co je pravdy na tom, že vy osobně máte jako podmínku pro hlasování s vládní koalicí místo prezidenta NKÚ?
Problém je úplně jinde. Tři čtvrtě roku je NKÚ bez prezidenta, toho volí poslanecká sněmovna nadpoloviční většinou přítomných poslanců. Já jsem o tento post skutečně projevil zájem. Mimo jiné i argumenty, jak mě naplňuje práce poslance, jak jsem byl v posledních 25 letech zvyklý pracovat až 16 hodin denně, dokazují, že bych našel své uplatnění na pozici prezidenta NKÚ. Působil jsem 14 let v komunální politice na příbramské radnici, čtyři roky jako první náměstek ministra financí, byl jsem předsedou mnoha dozorčích rad státních subjektů, vím, jak fungují státní fondy, a myslím si, že mám dobré předpoklady, abych tuto funkci mohl dobře vykonávat. Nepotřebuji žádné byty jako předešlý předchůdce. Můj cíl je vrátit kredit tomuto úřadu, aby byl braný vážně. Volba doposud neproběhla a tuto pozici nenabízí ani premiér ani vláda, ale rozhodne o tom většina poslanců v tajném hlasování. Pokud budu nominován, tak by soutěž probíhala mezi několika kandidáty. Pokud se to prezentuje tak, že já čekám, až pan premiér přijde a slíbí mu tuto pozici, tak on to ani udělat nemůže.
Odmítl jste zvýšení DPH a daňový balíček, ale hlasoval jste pro druhý důchodový pilíř, jak tomu mají občané rozumět?
Začnu trochu zeširoka a vrátím se k té údajné rebelii. Není to tak, že bychom celou dobu mlčeli a několikrát to podpořili a teď najednou změnili názor. Každý zákon, který vychází z dílny vlády, tak jde do třech čtení do poslanecké sněmovny. Když to šlo do prvního čtení někdy v březnu letošního roku, tak jsme na klubu hovořili v přítomnosti premiéra a padesáti členů ODS: „Petře, slyšíme, že z dílny Kalouska vychází úsporný balíček, který přináší toto a toto a toto. Je to smrtelné pro politiku ODS a skoro celé v rozporu s volebním programem. Byly bychom rádi, kdybychom o tom mohli diskutovat a korigovat to.“ Odpověď pana premiéra spočívala v tom, že není nic dohodnuto a není potřeba to řešit a budeme se o tom bavit až mezi druhým a třetím čtením v parlamentu. To bylo někdy před prázdninami, tak jsme to opět otevřeli a říkali jsme, že zvýšení DPH je proti prvnímu bodu programu ODS, snížení paušálu pro živnostníky je v rozporu s volebním programem. Slova pana premiéra na tuto naší výzvu, kdy jsme před třemi měsíci chtěli na toto diskutovat, bylo: „Je to koaličně dohodnuto, nediskutujte o tom, nesahejte na to, hlasujte o tom.“ Je to špatný zákon, neřeší reformní kroky na straně výdajů. Pan premiér říkal, že třicet vteřin po tom, co ten balíček neprojde, podá demisi. Žádnou demisi nepodal. Všichni se straší tím, že budou předčasné volby.
A vy chcete předčasné volby?
Naše kroky jsou jednoznačné. Nechceme žádné předčasné volby ani pád vlády. Chceme jen to, aby tato vláda začala řešit smysluplné reformní kroky. Má na to ještě dva roky. A teď se vrátím k té vaší původní otázce. Ano, my jsme se ve sněmovně vyjádřili, že nastartovat důchodovou reformu v tomto čase tím, že proti stávajícímu deficitu vytvoříme během dvou let ještě plus dalších 26 miliard je špatné. Důchodová reforma je nastavena špatně v jedné věci, protože koalice ustoupila VV a druhý pilíř, který je správný a má být, u nás na rozdíl od ostatních zemí nebude povinný. Tím vznikne ještě větší disproporce mezi vysokopříjmovými a nízkopříjmovými skupinami obyvatel. My jsme chtěli nastartování reformy odsunout. Jako ministr zemědělství jsem prosadil transparentní výběrová řízení na těžbu dřeva v lesích tzv. Dřevěnou knihu, což ročně vygeneruje ročně přes 6 miliard. Celou dobu jsme hovořili o tom, že peníze budou použité na vykrytí propadu při nastartování důchodové reformě. Kdybychom za této situace nezvedli ruku pro tento zákon, tak by nás někteří poslanci ODS už kamenovali. Není v silách poslance, aby byl odborníkem na všechny zákony, a když nebyla diskuse a vysvětlování, je možné, že někteří neví, co vše se schválilo. Snažíme se to všem vysvětlit, snad všichni pochopí.
Můžete principy druhého pilíře důchodové reformy blíže vysvětlit?
Dneska všichni povinně přispíváme ze své mzdy na důchodový účet. Ten se sype do státního rozpočtu a vždy byl za ta léta velmi nabobtnalý a bylo dostatek peněz na vyplácení důchodů. Nyní ale roste počet důchodců a snižuje se počet narozených dětí. Proto je zapotřebí, aby si lidé v aktivním věku začali systému napomáhat. Ještě bylo jedno riziko a to, že si vláda ty peníze půjčila a zapojila ho do rozpočtu na jiné účely. Proto přišlo něco, co funguje všude ve světě, že se zavede druhý balíček peněz a to je to, že lidé, kteří platí balík peněz do státního rozpočtu, tak z toho si několik procent vezmou, nezaplatí je státu, ale musí si je vložit do soukromého fondu, ale tolik, kolik si vezmou z toho povinného odvodu státu, tak tolik tak musí vložit i ze svého. Problém je v tom, že v drtivé většině je tato možnost povinná, aby měli všichni stejné podmínky. Tuto změnu nyní udělají aktivní lidé a lidé s nadprůměrnými příjmy, ale neudělají to ti, kteří nedosáhnou na průměrnou mzdu a takových lidí je 60 %. A ti díky Kalouskovu balíčku zaplatí vyšší DPH, aby mohlo sloužit mimo jiné i na to, aby té minoritní, ale majetnější skupině financovala tu ztrátu, která tam vznikla. Je to spravedlivé? Má to hlavu a patu? Bohužel už to běží, ale jedna z forem je to celé odsunout do dob, kdy bude ekonomický růst a ten to zaplatí anebo to dát jako povinnost pro všechny. Taková byla prostě naše pozice. Bohužel jsme si teď do voleb namíchali smrtící koktejl. Aktivním voličským skupinám bereme paušály, všechny naštveme zvyšováním DPH a aktivním důchodcům říkáme, ať se na to vykašlou a nepřilepšují si k důchodu.
Virtually.cz
Možná jsem naivní, ale přes veškeré výhrady k výkonu státní správy jsem se až dosud domnívala, že jedním z důležitých úkolů státních úředníků je ochrana zájmů státu a jeho majetku. Musím se přiznat, že poslední zjištění, která jsem učinila v souvislosti s tzv. církevními restitucemi, tuto mou představu nabourávají. Zdá se, že jsou ministerstva, kde si s majetkem státu a se způsoby, jak nahradit jeho eventuální ztrátu, opravdu nelámou hlavu. Ale popořádku.
Teprve nevkusná kampaň ČSSD a její neméně nevkusné odmítnutí ze strany představitelů římskokatolické církve upoutaly mou pozornost k sněmovnímu tisku č. 580, tedy k návrhu zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (ZDE). Protože z morálního hlediska nemám nic proti nápravě křivd z minulosti a předpokládala jsem, že zákon o církevních restitucích víceméně rozumným způsobem směřuje právě k tomuto cíli, nevěnovala jsem dlouho sporům o tuto otázku větší pozornost. Nahlédnutí do textu zákona a do důvodové zprávy mi ovšem takřka vyrazilo dech.
Nechci hovořit o mechanismu finančních náhrad církvím, které jsou předmětem hlavy III. návrhu zákona, tj. §15-17. To je věc ekonomů, politické vůle a samotných církví a náboženských organizací. Jde mi výhradně o problematiku, kterou už na počátku 90. let minulého století řešily dva zákony, zákon č. 298/1990 Sb., o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací, a zákon č. 338/1991 Sb., jímž byl předchozí zákon podstatně rozšířen. Na základě těchto právních norem totiž došlo už v 90. letech minulého století k rozsáhlé restituci majetku římskokatolické církve. Současný návrh měl ovšem vedle finančních mechanismů, umožňujících odluku církve od státu, napravit některé křivdy a navrátit majetek, na který se původní restituční zákony nevztahovaly.
Očekávala bych, že podobný zákon vzejde z většinového politického a společenského konsensu a bude respektovat některé základní principy, například rovný přístup ke všem subjektům. K mému překvapení však návrh zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi připomíná spíše smlouvu o reparacích, vnucenou poraženému státu po prohrané válce, než výsledek dohody dvou rovnoprávných subjektů. Přitom nemůže být nejmenších pochybností, že z této bitvy vychází jako poražený český stát, dílem politickým rozhodnutím, dílem díky zjevnému šlendriánu státního aparátu.
Rovnější mezi rovnými
Nejsem právnička a nemohu se pouštět do složitých právních rozborů a spekulací. Ani laik však nemůže přehlédnout řadu jednostranně nevýhodných ustanovení, která si v žádné jiné právní normě nedovedu představit. Za jiných okolností by se tento zákon mohl jmenovat „občanův sen,“ kdyby se vztahoval na restituenta – fyzickou osobu, nebo obecně na jakéhokoliv daňového poplatníka. Zdůrazňuji, že v žádném případě nehovořím o protiprávních úkonech, jejichž prostřednictvím byl církvím a náboženským společnostem odebrán majetek. V takových případech pokládám za nesporné, že by majetek měl být vrácen či nahrazen. Nehovořím ani o vynucených prodejích, darovacích smlouvách či odmítnutých dědictvích. Ve všech těchto případech existují legitimní důvody pro navrácení majetku nebo pro jeho přiměřenou náhradu. Nebylo by možné namítnout ani slovo, kdyby u těchto důvodů k nápravě křivd zákon zůstal. Návrh zákona však jde silně nad rámec důvodů, které lze obecně pokládat za legitimní a nezpochybnitelné.
Posuďte sami: majetkové křivdy církvím a náboženským společnostem mohly být způsobeny mimo jiné „dražebním řízením provedeným zkrácenou formou na úhradu pohledávek státu“ (§5, písm. d, návrhu zákona). Jinými slovy: neplatím-li daně, zdravotní pojištění nebo jiné povinné poplatky, které mi stát ukládá, a jsem-li odsouzena k úhradě, která bude provedena formou soudního zabavení majetku a jeho následné dražby, je to křivda, za kterou mi náleží náhrada, i když se tento proces odehrál v souladu s platným právním řádem. K tomu však musím být církví nebo náboženskou společností, protože všichni ostatní si o podobném výkonu spravedlnosti mohou nechat leda zdát.
Zákon myslí i na vyvlastnění za náhradu, aniž by se v tomto případě zmínil o nevýhodných podmínkách či nepřiměřeně malé náhradě. Církve a náboženské společnosti mohou například žádat o vrácení věcí, která byly vyvlastněny za odpovídající náhradu, a to za předpokladu, že „věc existuje a neslouží účelu, pro který byla vyvlastněna.“ Představme si na okamžik, že by toto ustanovení zákonodárci vztáhli na veškerá vyvlastnění, k nimž došlo v letech 1948-1989. Kdyby takové oprávnění za týchž podmínek udělili obecně, pak by nezbývalo nic jiného než popřát českým soudům dobrou zábavu.
Ani jinak se české soudy nudit nebudou, pokud zákon vstoupí v platnost. V ustanovení §18, odst. 3, návrhu zákona je totiž „oprávněná osoba domáhající se svého nároku podle tohoto zákona“ u soudu „osvobozena od soudních poplatků“. Stát na sebe v ustanovení §14 návrhu zákona zároveň bere „nezbytné náklady spojené s oceněním věcí, identifikací věcí, identifikací parcel, vyhotovením dokladů (…), vytyčením a zaměřením pozemků a vypracováním geometrického plánu.“ Činí tak „v případě zemědělských nemovitostí prostřednictvím pozemkových úřadů a v ostatních případech prostřednictvím povinných osob,“ tj. organizačních složek státu, které tento majetek dosud spravují. Výsledek je snadno předvídatelný. Oprávněné osoby, tedy církve a náboženské společnosti, se budou domáhat svých nároků i tam, kde bude jejich šance dokonce i podle jejich vlastního úsudku malá. Přirozený korektiv, který nadměrnému sudičství kladou právě soudní poplatky a další náklady spojené s vymáháním sporného majetku, se jich totiž netýká.
Stát je v návrhu zákona vůči církvím a náboženským společnostem mimořádně velkorysý i po dalších stránkách. Osvobozuje je od daně z příjmu právnických osob, která se nadále podle §22 návrhu zákona neplatí nejen „z bezúplatného nabytí nemovitostí a movité věci podle zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi,“ což by se ještě dalo pochopit, ale také „z jejich prvního prodeje.“ Bizarní je v tomto případě odůvodnění. Autoři důvodové zprávy nejprve vysvětlují, že bezúplatné nabytí majetku v rámci restitucí není předmětem ani daně dědické, ani daně darovací či daně z převodu nemovitostí. Potom pokračují: „Vypořádání v rámci církevních restitucí by však podléhalo režimu zdanění podle zákona o daních z příjmů. Je tudíž nutné tyto příjmy vyjmout z předmětu daně z příjmů.“ Hezký dárek od ministerstva financí a zároveň otevřená výzva, aby nabyvatelé nově získané majetky co nejrychleji prodávali. Je vidět, že v případě některých vládních návrhů zákonů si jejich předkladatelé nevzali rozpočtovou odpovědnost zrovna k srdci.
Ministerstvo kultury: kovářova kobyla chodí bosa
Na návrhu zákona a obsáhlé důvodové zprávě k němu je vidět značně odlišný přístup jednotlivých ministerstev k odpovědné správě státního majetku ve veřejném zájmu. Jak vyplývá z textu návrhu zákona, zejména z ustanovení §8 a §18, odst. 10, a z obsáhlé důvodové zprávy, odpovědně se k ochraně státního majetku postavilo ministerstvo vnitra, ministerstvo obrany, ministerstvo životního prostředí a spolu s nimi Správa Pražského hradu. Citovaná ministerstva si vymínila kategorie věcí, které nelze vydat, protože slouží veřejnému zájmu. Jejich ochrana je promyšlená a sahá od matrik přes pozemky a objekty ve vojenských újezdech, vybrané objekty ministerstva vnitra, ale třeba také sportoviště až po objekty a pozemky v národních parcích či národních přírodních rezervacích. Bohužel ne na všech úřadech přistoupili k tomuto úkolu odpovědně, a tak je v některých případech ochrana státního a veřejného zájmu neúplná a ponechává nebezpečné mezery.
Snad jen jedno ministerstvo však zcela rezignovalo na to, aby zákonným způsobem hájilo veřejný zájem svého resortu. Paradoxně je to ministerstvo kultury, sám předkladatel návrhu zákona. Musím zdůraznit, že se tato výtka netýká současné ministryně kultury a týmu, který si na ministerstvo přivedla s sebou. V době, kdy nastoupila do funkce, byl totiž návrh zákona hotov a již dávno musel projít vnitřním připomínkovým řízením, které mělo zajistit, aby ministerstvo a jemu podřízené organizace neutrpěly v důsledku přijetí zákona závažné ztráty. Zdá se, že současná ministryně vlastně měla jen dvě možnosti: buď pokračovat v cestě, kterou nastoupil její předchůdce, nebo zákon pro závažné nedostatky stáhnout z projednávání a nechat přepracovat. Je ovšem otázka, zda o problematických stránkách zákona dostala včas kvalitní a úplné informace. Musím se přiznat, že by mě to spíš překvapilo.
Ministerstvo kultury při obhajobě zájmů svého resortu v procesu přípravy zákona selhalo. Během vyjednávání textu zákona s představiteli církví a náboženských organizací bylo možné dosáhnout pro stát mnohem výhodnějšího kompromisu. Stačilo například po vzoru výše zmíněných ministerstev obrany, vnitra a životního prostředí vložit do §8 zákona, jímž jsou definovány případy, v nichž věci nelze vydat, formulaci typu: „věc, kterou státní příspěvková organizace“ - a zde by musel následovat jejich jmenovitý výčet - „využívá k naplňování služby veřejnosti za podmínky, že je tato věc jedinečná a nelze ji adekvátním způsobem nahradit.“ Právník by jistě našel výstižnější formulaci, ale podstata je jasná.
Bohužel, žádná taková podmínka do návrhu zákona vložena není, čímž vzniká široký prostor k tomu, aby stát musel vydávat i nemovité a movité věci, které by v žádném případě vydávat neměl, protože představují důležitou součást národního kulturního dědictví. Tak se stalo, že církevním restitucím nepodléhá např. „pozemek vyňatý ze zemědělského půdního fondu, na kterém bylo zřízeno v souladu se stavebním zákonem sportovní hřiště, které je užíváno,“ ale nejstarší budova v Čechách, která byla upravena pro galerijní účely a nikdy nesloužila církvi, ano.
Případ Šternberského paláce
Na počátku léta došlo k nenápadné mediální přestřelce, která pozoruhodně rychle utichla. Ministerstvo kultury vyjádřilo někdy v polovině července nespokojenost s novou koncepcí Národní galerie v Praze. Národní galerie koncepci nezveřejnila, údajně na popud ministerstva, a nad neshodami se zázračně uzavřely vody. Obě instituce se pak v této věci zahalily do tajuplného mlčení. Příčina je podle zasvěcených jednoduchá: nezkušený ředitel Národní galerie prostřednictvím této koncepce neopatrně upozornil ministerstvo kultury, že v důsledku přijetí zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi může galerie přijít nejen o řadu sbírkových předmětů, ale také o svou nejstarší a mimořádně symbolickou budovu, Šternberský palác.
Kdyby se jednalo o církevní stavbu, zabranou pro účely Národní galerie po únoru 1948, jistě by bylo možné hledat v takovém postupu historickou spravedlnost. Jenže ve skutečnosti jde o stavbu, která církevním účelům nikdy nesloužila, ale zato je již od roku 1811 neodmyslitelně spjata s dějinami Obrazárny Společnosti vlasteneckých přátel umění, dnešní Národní galerie v Praze, a také s dějinami Národního muzea. Jak vyplývá z knihy Václava Ledvinky, Bohumíra Mráze a Víta Vlnase Pražské paláce, vydané v roce 1995, stal se Šternberský palác v letech 1811-1819 první budovou v Čechách, stavebně upravenou jako výstavní prostor veřejně přístupné umělecké sbírky. Od roku 1821 do roku 1847 zde sídlilo také Národní muzeum. Obrazárna využívala Šternberský palác šedesát let, od roku 1811 do roku 1871. Hradčany však v té době byly odlehlou lokalitou, vzdálenou od centra Prahy, a proto se Národní muzeum v roce 1847 přestěhovalo na Příkopy. Obrazárna opustila své původní sídlo podstatně později, až v roce 1871. V letech 1872-1918 fungovalo ve Šternberském paláci Ernestinum, vzorný útulek pro slabomyslné, zřízený Karlem Slavojem Amerlingem. Vzhledem k tomu, že až do vzniku Československa ležel Šternberský palác v klidné čtvrti vzdálené od městského ruchu, nebyl to tak nesmyslný nápad, jak se může jevit dnes.
Když se v roce 1918 Ernestinum odstěhovalo do podstatně vhodnějšího objektu v Budeničkách u Slaného, odkázal poslední majitel Šternberský palác kongregaci Šedých sester. Ty však palác nikdy nezačaly využívat. Prakticky od vzniku Československa objekt sloužil armádě. Postupně v něm sídlila intendantní škola a po ní vládní vojsko. V letech 1945-1947 byl Šternberský palác užíván jako kasárna Hradní stráže. V roce 1947 ho armáda předala Národní galerii v Praze, která ho opět užívá posledních více než šedesát let. Naposledy se Šternberský palác výrazně připomněl veřejnosti na jaře letošního roku divácky úspěšnou výstavou Rembrandt & Co. To však nic nemění na věci, že v letech 1919-1949 z něj československý stát a Protektorát platily nájem kongregaci Šedých sester. Ač tedy Šternberský palác nemá s církví historicky takřka nic společného, s velkou pravděpodobností spadá do režimu návrhu zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Tomu bylo jistě možné snadno zabránit, ale ministerstvo kultury celou věc během přípravy zákona patrně vůbec nezkoumalo.
Šternberský palác zřejmě náleží mezi objekty, na které lze v současné situaci vztáhnout ustanovení §8, odst. 2, návrhu zákona: „Pokud nemovitou věc, která se vydává podle tohoto zákona, stát nezbytně potřebuje k plnění svých povinností vyplývajících z právních předpisů a k plnění těchto povinností nelze využít jiné nemovité věci, je oprávněná osoba povinna umožnit povinné osobě užívání této věci za v místě a čase obvyklé nájemné po dobu 10 let.“ Možná to nebude celých deset let, než ministerstvo kultury najde a zrekonstruuje jiný vhodný palác, kam se vejde nejen stálá expozice starého evropského umění, která ve Šternberském paláci sídlí, ale třeba také vzácná knihovna Národní galerie, která je zde umístěna, ale rychle to nebude. Historická a symbolická hodnota budovy jsou navíc nenahraditelné.
Když si představím rozlohu objektu a cenu nájemného, která může být v této době na Hradčanském náměstí v Praze obvyklá, je mi jasné, že to nebude pro stát laciná záležitost. Navíc Šternberský palác může být jenom jednou z řady budov, které se do tohoto režimu dostanou, a ani samo ministerstvo kultury přitom patrně nemá přesnou představu, kolika objektů se to v rámci jeho příspěvkových organizací může týkat. Ministerstvo kultury přitom jako předkladatel návrhu zákona mělo možnost vložit do jeho textu nástroj, který by této situaci účinně předcházel, ale muselo by svou práci konat odpovědně a dbát na hájení bytostných zájmů českého státu a na ochranu národního kulturního dědictví.
V souvislosti s tímto případem, který je sice hodně viditelný, ale nemusí být výjimečný, zní mimořádně ironicky věta, kterou předkladatelé do vznosné preambule návrhu zákona vložili: Parlament je podle této formulace „odhodlán střežit a rozvíjet zděděné kulturní a duchovní bohatství“ demokratické společnosti prostřednictvím přijetí tohoto zákona. Nepřičítám většině zákonodárců přehnaný smysl pro humor, ale v souvislosti s ohrožením veřejného vlastnictví nejstarší historické budovy, spjaté s osudy Národní galerie a Národního muzea, zní tato formulace jako opravdu zdařilý vtip.
Zveme Vás na předvánoční benefiční koncert na podporu stavby nových velkých varhan pro Svatou Horu, který se uskuteční ve středu 12. prosince 2012 od 19 hodin v bazilice na Svaté Hoře v Příbrami. Svou beneficí podpoří dokončení varhan sólisté Národního divadla Vratislav Kříž (baryton) a Vladimír Rejlek (trubka). Na varhany je doprovodí Josef Popelka. Zazní skladby Johanna Sebastiana Bacha, Georga Philippa Telemanna, Césara Francka a Franze Schuberta. Koncert se koná pod záštitou Ing. Ivana Fuksy.
Vstupenky za 250 Kč lze zakoupit v předprodeji na Svaté Hoře ve Svatohorském poutním muzeu nebo je možné si je zarezervovat e-mailem na adrese: matice@svata-hora.cz.
Veškerý výtěžek z koncertu je určen na podporu stavby velkých varhan pro Svatou Horu.
publikováno: Periskop 29. 11. 2012
Příbramská organizace Svazu důchodců patřila i v roce 2012 k velice aktivním organizacím, které působí ve městě. V současné době má třista řádových členů, její základna stále vzrůstá (v letošním roce se přihlásilo padesát nových členů) vzhledem k zajímavým akcím, které pořádáme.
Jednou z nejoblíbenějších aktivit jsou návštěvy divadel. V pražských divadlech Hybernia, Brodway a Karlín zhlédli naši členové řadu operet a muzikálů. Vstupenky na řadu z nich byly dotovány MěO-SD. Velký zájem byl i o předplatné v plzeňských divadlech, která nám nabídla sedm představení na rok.
Naši členové měli možnost účastnit se i koncertů pořádaných v aule 4. ZŠ v Jiráskových sadech a generálních zkoušek nebo představení pro seniory v příbramském Divadle A. Dvořáka.
Organizaci zájezdů do divadel a obstarávání vstupenek po celý rok aktivně zajišťuje Marie Švejnohová.
Další úspěšnou akcí bylo již tradiční zpívání při kytaře, kdy si za doprovodu Mirka Pitráka chodilo s chutí zazpívat téměř čtyřicet milovníků lidových trampských písní. Celou organizaci těchto setkání měla na starosti Marie Nová, která obstarávala i pravidelné občerstvení.
Přednášky na různá témata z oblasti sociální, zdravotní či historické zajišťovala Helena Jáchymová. Na závěr cyklu jsem zorganizoval zájezd do Prahy, kde jsme navštívili zahrady na Pražském hradě, výstavu Slovanská epopej Alfonse Muchy ve Veletržním paláci a televizní věž na Žižkově.
Stále oblíbenou akcí jsou již několik let jednodenní zájezdy na různá zajímavá místa v Čechách a na Moravě. Všechny tyto zájezdy pečlivě plánují a organizují Marie Lundáková a Miluše Válová.
V jarních měsících přijalo několik našich členů pozvání MUDr. Cabrnocha, poslance Evropského parlamentu, k dvoudenní návštěvě Evropského parlamentu ve Štrasburku, spojenou s prohlídkou města i parlamentu a diskuzí s poslancem. Tento zájezd byl plně hrazen Evropskou unií.
Náplní dalšího zájezdu do Prahy byla prohlídka Poslanecké sněmovny, seznámení se s prací v poslaneckých klubech i činností jednotlivých výborů, o níž pohovořil se třiceti účastníky zájezdu Ing. Ivan Fuksa.
Začátkem září se již potřetí uskutečnil úspěšný rekondiční pobyt v Sezimově Ústí, na který dostali účastníci příspěvek z dotace města Příbram.
Každý kdo chtěl udělat něco pro své zdraví, mohl celoročně navštěvovat za příznivé ceny, dotované MěO-SD, solnou jeskyni na Březových Horách, a pro toho, kdo se chtěl věnovat turistice, byly pořádány výlety, které organizovala Jana Novotná. Pěší trasa měřila obvykle 5 až 10 kilometrů a byla kombinována s cestou vlakem nebo autobusem.
O činnosti MěO-SD pravidelně seniory informujeme prostřednictvím příbramského týdeníku Periskop a také prostřednictvím několika vývěsních skříněk ve městě. Informace najdte i našich webových stránkách, které zajišťuje Ing. František Dohnal.
Všechny akce pro členy Svazu důchodců připravuje výbor a komise na svých schůzích dvakrát měsíčně a souhrnné informace podává členům SD na výroční schůzi.
MěO-SD je neziskovou a nepolitickou organizací, je financována z členských příspěvků a sponzorských darů a především z dotací města Příbram. Snažíme se pořádat pouze akce, které jsou zvládnutelné finančně i organizačně a vycházíme přitom z dotazníků, v nichž uvádějí své návrhy a náměty naši členové.
Závěrem bychom chtěli poděkovat městu Příbram a jeho vedení za všestrannou podporu naší organizace, a věříme, že budeme úspěšně spolupracovat i v dalších letech.
O změnách v Městských lesích hovoří místostarosta V. Černý, který po změně organizačního řádu převzal pod svou gesci tuto organizaci.
04.11.2012
23. kongres ODS v Brně 2012...
Vážené delegátky, vážení delegáti, milí hosté, novináři,
včera večer jsem oznámil svou kandidaturu na post předsedy ODS. Přiměla mě k tomu atmosféra kongresu i projev současného předsedy Petra Nečase, který sám uznal, že dosavadní politika vedení ODS selhala. Naprosto s ním souhlasím. Jen se, Petře, nedomnívám, že Ty jsi schopen změny. A ODS změnu potřebuje.
Nabízím Vám alternativu k pokračování dosavadní politiky ODS a vlády. Nabízím Vám dva roky tvrdé práce, ve kterých se společně pokusíme vrátit vládě reformní étos, zemi dobrou náladu a členům ODS hrdost na značku ODS.
Nabízím vám alternativu k čekání na další špatný volební výsledek. Jediné čeho se musíme bát, je strach. Všichni vystupující tu včera mluvili o nutnosti změny. Pochopil jsem, že nikdo jí ale nechce realizovat. Proto jsem se nakonec rozhodl nabídnout kongresu alternativu k pokračování dosavadní politiky.
Nemyslím si, že řešením by byly předčasné volby. Nikoli. Řešením je volba v ODS. Já už jsem se rozhodl, ale Vy, delegátky a delegáti, máte v rukou odpovědnost za ODS i naší zemi. Vy musíte rozhodnout. Řada z Vás tu včera mluvila o ztrátě důvěry v ODS. Jediným lékem na ztrátu důvěry je dodržování slova. Pokud voličům dvacet let slibujeme nízké daně a malý stát, pak musíme slib dodržet. Jinak nebudeme důvěryhodní. Důvěryhodnost se ztrácí nedodržováním slibů daných voličům.
Vláda potřebuje nový impulz. Změnu koaličních smluv a dojednání nových dohod s našimi partnery. Dva roky jsou relativně dlouhá doba a je možné mnoho udělat.
Nabízím Vám krizové řízení ODS.
Je nutné rozšířit pole činnosti vlády a její témata. Je nutné vidět i jiné parametry vládnutí než míru snižování aktuálního deficitu.
ODS a jí řízená vláda se musí, a to zejména v době krize, vrátit ke svým tradičním tématům a nikoli je vytěsňovat na okraj.
Dám Vám příklad. Jeden z hrdinů pravice 20. Století Ronald Reagan se stal prezidentem po tzv. ztracené dekádě, jak se deflace sedmdesátých let nazývá. Převzal zemi s velkým dluhem. Co udělal? Razantně snížil daně. Výsledkem byl zvýšený výběr peněz do státního rozpočtu a rostoucí ekonomika.
Ekonomika země nefunguje dle trojčlenky ve které zvýšení daní o pět procent se rovná zvýšení příjmu rozpočtu o stejnou výši. Od účetního pohledu se musíme vrátit k pohledu makroekonomickému. Musíme se vrátit k programu ODS.
Buďme těmi, kteří se v čase všeobecné krize důvěry vztyčí jako první. Buďme těmi, kdo jako první získají znovu sebevědomí a akceschopnost. Buďme opět tou ODS, která není ve vleku událostí, ale naopak určuje témata veřejné debaty a ovlivňuje směr vývoje České republiky.
Stojím zde, na tomto pódiu, protože chci nabídnout řešení. Chci ukázat cestu k novému úspěchu. Chci vám nalít do žil trochu modrého optimismu. Toho černého fatalismu už bylo opravdu dost.
Chci, abychom společně obrátili list. Abychom po tomto kongresu začali psát novou kapitolu ODS. Nebo spíš staronovou. Protože každé velké lidské dílo se udržuje idejemi, které stály u jeho zrodu. ODS je velké dílo. Dílo, které vzniklo, aby naplnilo zcela konkrétní společenskou objednávku: být stranou svobodných, odpovědných a pracovitých lidí pro svobodné, odpovědné a pracovité lidi.
Ona společenská objednávka je zde pořád. Buďme jí hodni. Buďme hodni značky ODS!
Nabízím Vám restart. My jsme se totiž zasekli a vypadá to, že nevíme, jak dál. Restart znamená odblokování systému. Restart znamená začít znovu, ale neměnit podstatu. Zároveň je to alternativa k úplnému vypnutí.
To, co nabízím, je program záchrany ODS v období, které zbývá do řádných voleb. Ano, do řádných voleb. Nehodlám za žádnou cenu připustit ani předčasné volby, které by přivedly k moci komunisty, ani odchod ODS z vlády, který by nás připravil o možnost prosadit náš program.
Už jen řeči o předčasných volbách a rozpadu koalice nás poškozují. Nemluvme o katastrofě, mluvme o tom, jak jí zabráníme.
Můj recept pro záchranu a proti katastrofě spočívá na třech bodech: na prosazování programu, na členské základně a na úspěchu ve vládě. Všechny tyto tři složky pokládám za stejně důležité. Protože teprve ve svém celku tvoří pevný a stabilní trojúhelník, o který lze opřít budoucnost ODS.
O programu tu mluvíme všichni. Ale jako bychom si nerozuměli, či nechtěli rozumět. To je zcela zbytečné. Je snad volání po návratu ke kořenům v rozporu se snahou o rozpočtovou odpovědnost? Je snad trvání na nízkých rovných daních v rozporu s programem vlády? Je snad nutnost koaličních kompromisů v rozporu s potřebou nevzdávát se našich zásad a slibů?
Určitě nic z toho tak není. Jenom to tak vypadá, protože mluvíme, ale neposloucháme se. Soustředíme se na jednotlivosti a malichernosti, místo abychom společně hledali způsob, jak z našeho programu prosadit co nejvíc. Máme přece jen jeden. Tak jako máme jen jednu ODS.
Balíček je jen malá a nijak zvlášť podstatná část problému. Daleko důležitější jsou reformy. Spíš než abychom se v ODS do krve hádali o pár miliard, které má přinést zvyšování daní, měli bychom si vážně promluvit s koaličními partnery o chybějících reformách, které by ušetřily desítky miliard. Pokud bych získal vaši důvěru a byl zvolen, upřel bych svou pozornost na zásadní systémové reformy.
2.část - Ivan Fuksa: Nominační projev na předsedu ODS
04.11.2012
Takto lze vyřešit tři problémy naráz: snížit deficit, sjednotit ODS a oslovit voliče. Věřím, že pro nás nebude těžké najít společnou řeč, co se týká programu. Ve skutečnosti v tomto mezi členy ODS nikdy žádné velké rozdíly nebyly a nejsou. Spory jdou na vrub vzájemné nedůvěry a animozity. Pokud bych byl předsedou ODS, tyto zbytečné a škodlivé přestřelky bych zastavil....
Tím se dostávám k druhému vrcholu trojúhelníku, k členské základně. Síla programu není ve slovech, ale v činech lidí, kteří ho prosazují. Pokud síla ODS slábne, je to právě proto, že slábne členská základna. Slábneme početně, což je hned dvojnásobná ztráta. Přicházíme o tisíce členů, tisíce lidí schopných bojovat za náš program. Navíc ti se často úspěšně staví proti nám ve volbách.
Neslábneme však jen početně, slábneme také vnitřně. I ti, kteří v ODS zůstávají, jsou rozděleni, rozhádáni, a tím jsme jako celek oslabeni. Vedeme spolu vyhlazovací války, kdy nestačí oponenty přehlasovat, je třeba je ještě zničit. Je to krátkozraká politika. Zbytečně tak přicházíme o další lidský potenciál. A místo abychom zvětšovali společný koláč, rveme se o stále se zmenšující zbytky.
Pokud bych byl zvolen předsedou, prosazoval bych vnitřní smír v ODS. Můžeme se do krve pohádat, ale pořád jsme všichni ódéesáci. A potřebujeme se. Dnešní většina může být zítra menšinou. Ti, co se dnes mýlí, mohou mít zítra pravdu. A naopak.
Pokud budu zvolen, zasadím se o to, aby ti, co nezvítězili, nebyli automaticky vylučováni z podílu na řízení a přístupu k funkcím. Rozhodovat musejí pouze schopnosti a ochota pracovat ve prospěch ODS. Každý člen ODS musí mít právo svobodně se vyjádřit. Odlišný názor nesmí být důvodem k postihu. Porážka ve vnitrostranické při nesmí být příčinou likvidace. Cesta k jednotě a respektu k většinovému názoru vede přes svobodnou debatu a respekt k menšině. To musí platit na všech úrovních, na místní, oblastní, regionální i celostátní. Jinak nás budou členové dál opouštět. Jinak si budeme dál vyrábět disidenty. Jinak nebudeme nikdy jednotní.
Není žádná čistá a špinavá ODS. Je jen jedna ODS. A ta musí být demokratická. Nesmíme dopustit ohýbání vnitrostranické demokracie, kdy je na členy ODS vyvíjen existenční nátlak, když se místo tajné volby hlasuje o personálních otázkách aklamací. To jsou praktiky, které nás činí nevěrohodnými. To jsou praktiky, kvůli kterým od nás znechuceně odcházejí mnozí dlouholetí členové. To jsou praktiky, se kterými bych jako předseda skoncoval. V tom vidím skutečnou očistu ODS. V ODS nesmí vládnout anarchie. Ale ani oligarchie. V ODS musí vládnout demokracie.
Řada lidí se děsí, že ODS ztrácí členy poslaneckého klubu a varují před drobením pravice. Ale toto je ve skutečnosti marginální problém. Nevidím, že by se ve Sněmovně rodila nová Unie svobody, či TOP 09. Ale z těch 6000 členů, které jsme od nás vyhnali za poslední dva roky, by se daly založit tři takové strany. A to už je opravdu vážný problém.
Jak jsem řekl, náš problém není primárně ve Sněmovně. Vláda - a tím jsem u třetího vrcholu trojúhelníku - neztratila většinu pro prosazování programu. Ztratila většinu pouze u jednoho jediného špatného zákona, který je v rozporu s tímto programem, odporuje našim volebním slibům a škodí ekonomice.
Koalice stále najde dost hlasů, aby prosazovala rozumné věci a skutečné reformy. Za to vám ručím. Problém opravdu není v parlamentu, ale v kabinetu. Ten musí fungovat zcela jinak než dosud. Nesouhlasím s tím, že stačí umět prodávat práci vlády. To je jistě důležité, ale daleko důležitější je, aby vláda pracovala daleko lépe. Ať už se to týká prosazování našeho programu, nebo jejího řízení a profesionální správy resortů. Platí přece zásada, že nejlepším politickým marketingem je dobrá politika.
Pokud bych byl zvolen předsedou, okamžitě bych začal jednat s koaličními partnery o revizi vládních priorit. Abychom si ujasnili, co jsme schopni do voleb prosadit. Naši spojenci jistě pochopí, že ODS nemůže nést pouze náklady vládnutí, ale musí mít i úspěchy, musí prosadit svá témata, aby měla čím oslovit voliče.
Rovněž bych jednal o práci vlády a obsazení ministerstev. ODS jako nejsilnější vládní strana nese odpovědnost za všechny nezdary. Nejen za neprovedené reformy, ale i za neschopnost zvládnout běžný chod resortů. Ministerstva dopravy, zdravotnictví, práce a sociálních věcí, kultury jsou spíše stroji na problémy, než na úspěchy. Do změny ministra k nim patřilo i školství.
Je smutným a nepříjemným faktem, že například resorty zdravotnictví či práce a sociálních věcí, které byly výkladní skříní ODS, dnes řídí TOP 09 s nepřesvědčivými výsledky. Nevidím důvod, proč i o tom nejednat. TOP 09 již jistě pochopila, že nás nenahradí v roli lídra pravice. A že její politická budoucnost závisí na spojení se silnou ODS a tím i na efektivitě společné vlády. Důležitou osou její činnosti přitom je vztah mezi premiérem a ministrem financí. Bez ohledu na to, zda jsou či nejsou z jedné strany. Jako předseda ODS bych do tohoto vztahu vrátil racionalitu a odpovídající rozdělení rolí.
Vztah k TOP 09 bych přirovnal ke vztahu muže a ženy: je to s ní těžké, ale bez ní ještě těžší.
Vláda je mocný nástroj k prezentaci toho, co v nás je. Když nedokážeme ukázat to dobré, ukáže se to špatné. Jsme s našimi partnery na jedné lodi. Nikdo nechce předčasné volby. Nikdo nechce, aby vláda byla neúspěšná. Tím, že začneme důsledně prosazovat své zájmy, se pro naše partnery nestaneme méně přijatelnými, ale naopak čitelnějšími.
Voliči se rozhodují podle toho, co se děje ve vládě, ne co se děje ve Sněmovně. Úspěšný premiér dokáže získat body i při slabé podpoře parlamentu. Úspěšný ministr má pro každou stranu velkou cenu. To je důvod zdravého sebevědomí Martina Kuby.
Pokud bych byl zvolen předsedou, mým heslem by bylo „úspěšná ODS v úspěšné vládě“. Zde se propojují všechny tři vrcholy trojúhelníku. Program -– členové - vláda. Tři pevné body, které tvoří rovinu. Z této stabilní základny se pak lze odrazit na cestu vzhůru. Na cestu, která nás opět naučí vyhrávat.
Já věřím, že opravdu máme šanci volby v roce 2014 i vyhrát. K tomuto optimismu mě vede pět důvodů.
Svou budoucnost máme ve svých rukách. Když budeme věřit svému programu a sami sobě, když budeme spolupracovat v ODS i ve vládě, když budeme jednotní a zároveň svobodní, nemusíme se bát žádného soupeře. Také nás v této chvíli nikdo neporáží. Porážíme se sami.
Mnozí se ptají, zda na tomto Kongresu zvítězí stará nebo nová ODS. Ale jak jsem vícekrát opakoval: ODS je jenom jedna. Věřím, že to bude ODS silná, jednotná a svobodná. Věřím, že právě tato ODS zde v Brně zvítězí !
Děkuji Vám za pozornost a dovoluji si vás požádat o vaši podporu.
U příležitostí životního jubilea navštívili paní Evu Číhalovou místostarostové Ivan Šedivý a Václav Černý. S přáním pevného zdraví se připojují i ostatní Příbramští patrioté.
Jaká je kapacita domů s Pečovatelskou službou v Příbrami a z jaké části je nyní naplněna?
Přesně vám to neřeknu, ale je to kolem 350 bytů. Kapacita je momentálně zcela naplněna. Samozřejmě že jsou chvíle, kdy nejsou ty byty zaplněné, protože se čeká na rozhodnutí rady. Takže mezitím, když se někdo odstěhuje, nebo zemře, tak čekáme na vyklizení. Ale ve chvíli, kdy je to uvolněné a proběhne rada, tak se byty hned zaplňují.
Podle jakých kritérii se přidělují místa?
Nutno říct, že byty nepřiděluje Pečovatelská služba. Byty jsou v majetku města a rozděluje je město, jsou spravovány Městskou realitní kanceláří. Kritéria jsou jednoduchá. Jsou dány sociálními a zdravotními důvody, které ohodnotí nezávislý lékař. Na základě těchto kritérii přes sociální komisi, která je doporučujícím orgánem, jsou byty přidělovány radou města. U těch bytů je důležité říct, že jsou to byty tzv. zvláštního určení a nepřecházejí dědictvím. Čili tam vždycky zůstávají jenom ti, kterým je to určeno.
Máte nějaké výhledy, kolik bude potřeba míst do budoucna?
Samozřejmě se ta demografická křivka ve smyslu stárnutí a větší potřebnosti zvyšuji. Ale musíme rozlišovat i zdravotní a sociální stav, jestli se jedná o člověka, pro kterého je vhodný dům s pečovatelskou službou, nebo jestli nepotřebuje vyšší stupeň té sociální služby, což je například domov seniorů nebo domy se zvláštním určením a tam ta nabídka v poslední době velmi narůstá. Například v Sedlčanech nemají obsazeno. V Příbrami vznikl další domov důchodců Maják, otevřel se domov důchodců i u Milína a těch nabídek je zkrátka daleko více. Lidí, kteří tu péči potřebují, je stále hodně, ale samozřejmě je to finančně trochu náročnější. Pokud jdou do pobytové sociální služby, tak se musí vzdát příspěvku na péči a je tam částka, která se hradí z důchodu.
Kolik ročně stojí provoz těchto zařízení město Příbram?
Město z rozpočtu dává zhruba 20 milionů a to jak pro Pečovatelskou službu a Domov důchodců. Ale ten počet bytů, to není celkový počet klientů. Ještě máme terénní pečovatelskou službu, čili ti lidé bydlí ve svých bytech a my jim vozíme jídlo, uklízíme, koupeme je a provádíme další sociální služby. A těch klientů je zhruba 650.
Už jsme se toho financování lehce dotkli. Jaký je ale rozdíl mezi tím, jestli je člověk v DPS nebo v domě seniorů?
To je podstatný rozdíl. V DPS si hradí služby, které si objednal. V Domově důchodců také, ale příspěvek na péči se stává automaticky příjmem domova důchodců, kdyžto když je v DPS, tak je jeho a z toho si hradí služby. A může si je objednat u nás, u příbuzných, u charity atd.
Jak hodnotíte vývoj kvality služeb za dobu, co jste ředitelem této organizace?
Shodou okolností letos slavíme dvacet let Pečovatelské služby města Příbram. Ten vývoj je patrný. Přibylo nám více klientů a také se zhoršuje jejich zdravotní a sociální stav. Museli jsme na to pružně reagovat a ta úroveň se zvyšuje. To samé platí i u domu seniorů. Snažíme se, aby služba byla jednou z nejlepších v České republice, a myslíme si, že toho dosahujeme. My to tak neprezentujeme jako jiné domovy důchodců, ale to není podstatné. Podstatná je ta spokojenost klientů.
Zjišťujete nějak od klientů zpětnou vazbu a děláte nějaký průzkum spokojenosti?
Průzkumy provádíme jednou za dva roky v DPS i v domovech důchodců. Anonymní šetření probíhalo v červenci a srpnu. U dotazníku týkající se Domova důchodců v Příbrami se vrátilo 62 procent vyplněných dotazníků a 90 procent respondentů uvedlo, že je v Domově důchodců spokojeno, 7 procent hodnotilo neutrálně a jen 3 procenta odpovědí byla negativní. U Domovů s pečovatelskou službou bylo hodnocení ještě pozitivnější, i když byla návratnost dotazníků o něco menší. Kladně se k celkové spokojenosti s tímto zařízením vyjádřilo celých 97 procent respondentů.
Jaký je pro klienty ve vašem zařízení připraven program?
Na Pečovatelské službě nějak do programu nezasahujeme, ale mohou se účastnit akcí, které pro ně pořádáme. Děláme jich méně, protože ten zájem už není tak veliký. Máme třeba pravidelné čtení z knih a besedy, děláme zájezdy po hradech a zámcích. Byli jsme například v botanické zahradě, navštěvujeme muzea, parník v Praze. Teď jsme organizovali zájezd do Technického muzea v Praze, ale byl malý zájem, tak jsme to museli zrušit. Pak pořádáme různé besídky a koncerty. Spolupracujeme se souborem Chairé, kterým tímto děkuji. Připravují pro nás několik koncertů za rok.
A jak je to s programem v Domově důchodců?
Tam je ten volný čas organizován. Kdo nechce, nemusí se účastnit, ale snažíme se je takzvanou aktivizační činností vést k tomu, aby si obnovovali znalosti, motoriku atd. Takže se tam plete, dělají obrazy a pak také zmiňované kulturní akce. Prezentují se tam profesionální umělci, ale i základní školy, umělecké školy, mažoretky a další instituce. Ta aktivizační činnost je důležitá z toho pohledu, že nemusí celý den jenom sedět, koukat se do stropu a dívat se na televizi. My je „nutíme“, aby se scházeli a společensky lépe prospívali.
Pracujete jako místostarosta města a zároveň jako ředitel této příspěvkové organizace. Dá se říct, jestli vás nějaká z těch prací baví více?
Je to úplně něco jiného. Co si budeme povídat, svou náturou pořád tíhnu ke zdravotnictví. Pořád ještě občas sloužím v nemocnici, ale chci tu funkci lékaře opustit. Už mám za sebou 35 let medicíny a myslím si, že to stačí. Takže se budu plně věnovat jen těmto dvěma věcem. Ty sociální služby mě táhnou už díky tomu, že jsem lékař a mám i vztah ke starším lidem. Co se týče postu místostarosty, tak já dělám věci, které se mohou zdát být paradoxní. Ale já jako lékař tady dělám ekonomiku, technické služby a podobné věci. Je to zkrátka neporovnatelné, nedá se to srovnávat.
