Vzpomínka na 21.srpen 1968.
Tento tragický den jsem prožila jako spokojená učitelka v NDR, tehdy v Neubrandenburgu, spolu s dalšími 30 učiteli na tzv.EXODU, což byla exkurzně-vzdělávací základna pro učitele trvající 12 dnů, přesně od 10.- 22.srpna.
Nálada a obsazení byla pro tehdejší dobu typická: velká většina byla nadšená vnitřním politickým uvolňováním, chovali jsme se navzájem vstřícně, přátelsky a těšili se na slibnou atmosféru ve školách.
Ovšem našla se i skupina těch ortodoxních odpůrců, kteří s velkou nelibostí naše debaty sledovali, až se nakonec od nás viditelně distancovali.
Náš pobyt se chýlil ke konci, když nás 21.srpna asi kolem 5,00 hodiny ráno vzbudil německý perzonál s tím, že německá armáda spolu s ostatními spřátelenými vojsky osvobozuje naši republiku od kontra-revoluce. Nevěřili jsme, situaci doma jsme znali moc dobře. Nicméně nás shromáždili v jídelně a vyslechli jsme první „přednášku!“. Bylo to něco hrozného, všechny ženy nepokrytě plakaly, a muži na tom nebyli o mnoho lépe.Naše děti byly na skautském táboře, děti našich přátel také někde na prázdninách, a nás všechny zachvátila panika. Apelovali jsme na naše /do té doby/ hostitele, abychom urychlili náš odjezd domů…A tehdy jsme pochopili, jak důmyslně je všechno promyšleno! Bylo nám sděleno, že domů nás nemohou pustit, že jejich nejvyšší orgány nám zajistily prodloužení pobytu na státní náklady, že každý z nás dostane 40 východoněmeckých marek jako kapesné, ale že se nesmíme vzdálit z ubytovny. Vzbouřili jsme se! Naštěstí můj muž ovládal perfektně němčinu, takže dělal mluvčího. Vyvzdorovali jsme si alespoň jeden ústupek: mohli jsme ven, ale až další den a pouze „v kolektivu“. Než jsme se stačili vrátit do svých pokojů, stačili odstranit všechny radiové přijímače.Ani ven jsme nemohli, hlavní vchod byl uzavřen. Den byl nekonečně dlouhý a stále se nevědělo ,co se doma vlastně děje.
Spoléhat jen na informace z německé strany nemělo smysl, protože byly naprosto tendenční, plné „zachranitelské“ atmosféry. Odříznutí od všeho jsme debatovali až do rána. Při snídani jsme byli seznámeni se dvěma pány, kteří budou všude chodit s námi. Museli jsme přežít další „informační“ schůzku, kde nám bylo jasně řečeno, že nám dávají peníze pouze na upomínkové předměty, případně na občerstvení, nikoli na denní tisk nebo telefonní hovory. Nedoporučují nám mluvit s občany, protože bychom mohli být dezorientováni. A takto poučeni jsme se vydali na trasy, kterými nás naši průvodci /zajisté ze STASSY/ vedli. Nerada na tyto vycházky vzpomínám, protože zřejmě přivedly do nesnází mnoho obyčejných Němců. Pochopitelně jsme mezi sebou setrvale diskutovali a spekulovali, co se asi doma doopravdy děje. Mnozí Němci, jak slyšeli češtinu, se zastavovali a projevovali nám určitou lítost,což bylo špatně! Naši „tajní“ je ihned legitimovali a zapisovali si jejich nacionále. Když jsme situaci pochopili, začali jsme Němce mlčky odhánět. Prostě naše izolace zřejmě musela být dokonalá. A tak jsme nachodili hezkých pár kilometrů, vždy od jídla do jídla. Když si chtěl někdo něco koupit, šel jeden hlídač s ním, druzí čekali. Až do 23.srpna se všechno opakovalo. Stokrát za den jsme v různém složení atakovali naše „zachránce“ otázkami, kdy se dostaneme domů, když už je všechno v Československu pod kontrolou. Další přednáška – ještě jsou ostrůvky zaprodanců a reakcionářů, atd.,atd. Všichni jsme měli sbaleno, dokonce jsme uvažovali, že pojedeme stopem s těmi, co se urychleně vraceli od Baltu. Jenže jsme s nimi nemohli mluvit, projížděli kolem nás a my jim mohli maximálně zamávat. Jeden řidič zastavil a už u něj ti pánové byli a varovali ho, že se přes hranice stejně nedostanou. Nedostali se. Naštěstí se německy mluvící manžel náhodou v budově setkal s jedním údržbářem, a ten mu říkal co věděl. Věděl sice totéž co my, ale ještě něco navíc! Češi protestují, všichni, vedení i obyčejní lidé. Volají Radu bezpečnosti, nějaký známý z Francie /J.P.Sartre/ vyzývá světovou veřejnost k odsouzení agrese. Dost nás to uklidnilo, něco podobného jsme potřebovali slyšet. Další den už jsme prožili v menším napětí, i když strach o děti nám nedovoloval vůbec nic. A bylo to 24.srpna ráno, kdy pro nás přistavili autobus, který nás měl odvézt na hranice. Stalo se. Nádraží bylo na německé straně, připravený vlak
plný podobných zoufalců. Většina pasažérů byla o situaci mnohem lépe informována, a tak jsme se dověděli další novinky. Jejich hlavní rada zněla: V y h n ě t e s e P R A Z E ! ! !
A také jsme se dověděli, proč: byli mrtví, nic nejezdí, Muzeum dostalo zásah, naši vojáci jsou s lidmi, vedení je v Moskvě- prostě co kdo věděl, tak řekl. Vlak se postupně téměř vylidnil, všichni se spoléhali na to, že se domů nějak dostanou. Na nádraží Praha-Střed vlak končil. Jak se dostat do Příbrami? Vydali jsme se bláhově i s kufry po okolí. Viděli jsme vápnem přemazaná jména ulic, všude nepořádek, polepené sloupy, okna, zavřené obchody. Bylo odpoledne, tramvaje nejezdily, taxikáři nefungovali, ulicemi sem tam projížděla auta, ale i obrněné vozy. Vrátili jsme se k nádraží a čekali na zázrak. Tehdy se ukázalo, jak mají lidé k sobě blíž. Třebaže nikde kolem nebyl žádný velký provoz, jedno auto se objevilo.
Seděl v něm Pražák, který zastavil a ptal se, co potřebujeme. Stručně jsme řekli, co jsme zač a odkud.„Odvezu vás na Smíchov,vlaky sice nejezdí ale pokuste se tam chytit nějaký autobus na Dobříš, prý to občas jezdí. Až pojedeme kolem Palackýho, tak si těch ruských svi.. nevšímejte, mají nabito. A kdyby nás stavěli, nechte to na mně!“ Viděli jsme Muzeum, viděli jsme pozůstatky bojů, viděli jsme různě rozptýlené tanky. Stavěli nás, měli samopaly – a my to nechali na řidiči. Kufry nám stačili otevřít a prohrabat, hledali zbraně. S řidičem jsme se rozloučili pozdravem„Smrt okupantům!“Nevzal si nic!
Za 2 hodiny přijel autobus do Dobříše. Bylo nás 5 cestujících, zbývající 3 se vraceli od Balatonu. Řidič se divil, že vůbec musel vyjet a vyprávěl své zážitky, což nebylo nic veselého. Na Dobříši byla konečná. Vypravili jsme se k esenbákům pro radu. Moc neradili a řekli:“ Naložte si to, odvezeme vás, Příbram je riziková, generál Procházka tam dělá Rusům potíže a uraňáci taky!“ Stmívalo se, dojali nás, hoši! Normálně jsem příslušníky SNB viděla v docela jiných barvách. Potěšili nás hlavně informací, že děti jsou ze všech táborů doma, a pro koho si nikdo nepřijel, tak je u kamarádů nebo u spolužáků. Přijeli jsme až k domu a v něm se svítilo. Oba kluci byli živí a zdraví a dědeček s nimi, nicméně mi starší /8let/ukazoval kulku, kterou si vydloubnul z vjezdových vrat, ty další asi někdo sebral, protože děr ve vratech bylo pět.To si asi hoši z Rudé armády zkoušeli zastřílet, když jeli obsadit tehdejší fotbalové hřiště na Baníku, kde se až do odjezdu utábořili.
A jak začal nový školní rok? Ten 1968-69 byl ještě dobrý, zdravé jádro bylo jednotné, ale v roce 1970 přišly prověrky. A potom už to bylo jinak…
Mgr.Eva Číhalová, Příbram.